S úsměvem
Krásné hlášky našich vyjímečných dětí
Čekali jsme ve třídě na Mikuláše a čerty s anděly. Děti se trochu bály a po očku sledovaly dveře a hluk za nimi. Každopádně napětí ve třídě bylo obrovské.
V tom kdosi začal za dveřmi lomozit a čertovsky blekotat. Stále se však nic víc nedělo...
„No co, to si snad neumíte sami otevřít dveře?“, pronesl do hrobového ticha třídy Nikolásek. A všechny rázem rozesmál. Nálada se velmi uvolnila a děti tuto větu vzpomínají jako to, co je ve škole nejvíc rozesmálo.
Anička se potom s potutelným úsměvem svěřila, že si připravila na svou obranu na lavici slabikář, to kdyby ji čerti moc zlobili.
-
Paní učitelka vyprávěla dětem o svátku Tří králů. Ptala se, co který z nich přinášel Ježíškovi darem. Už zmínila zlato a kadidlo. Na ten třetí dar ale nikdo ne a ne přijít. Co tak mohli Ježíškovi ještě dobrého přinést?
„Štěstí!“, pověděla Andělka hezky. Paní učitelka zakroutila hlavou. „Ne, štěstí to, Andělko, nebylo… “ Andělka se znovu nadechla a oči se jí rozzářily jistotou:
„Sladký!!!“
-
Dívali jsme se na video o přírodě, téma les a lesní zvěř. Paní učitelka se pak dětí ptala, která zvířata v lese viděly. Snažila se jim napovědět. „Jak se jmenuje samice od divokého prasete?“ Děti nevěděly.
Nakonec, s trochu nejistým výrazem v obličeji, zkusila odpovědět Anička: „Bahyně.“
(Tento název se dětem moc zalíbil, zapamatovaly si ho lépe než slovo bachyně. Několikrát ho ještě znovu použily s přesvědčením, že se jedná o správnou odpověď).
-
Byla jsem přítomna rozhovoru Aničky s Matějem. Oba se tvářili skutečně vážně jako budoucí vědci na světové konferenci. A závažné bylo i jejich téma…
„Kdyby nebyly stromy, to bychom nemohli dýchat. To bysme museli zadržet dech...“
Probíráme hodiny. Povídáme si, co v kolik hodin obvykle děláme.
Paní učitelka právě říká: „V šest hodin je večer.“
„To chodí nějaká ta bába,“ povídá potichu Tobiášek. Přitom se potutelně zubí. (Klekánice)
-
Vyndali jsme z terária šnečky Pata s Matem a ti se teď plazí po přední lavici. Děti se nad nimi sešly, pozorovaly je a -
„Oni si jdou asi hrát,“ řekl kdosi. „A na co?“, zeptal se se zájmem a nevinně Matěj.
-
Paní učitelka napsala dětem na tabuli říkanku. Chce po nich, aby v ní fixem zakroužkovaly písmenko, které řekne. A tak děti chodí k tabuli.
Tobiášek pak místo kroužku označil písmenko srdíčkem. Všem se to moc líbí.
Akorát Barborka si Tobiáška dobírá…
„Tys tam nenamaloval srdíčko, ale zub!“ Tobík se nedá a říká: „Ále, srdíčko sem tam namaloval, žádnej zub...“
-
Probíráme písmenko M. Paní učitelka chce, aby děti přišly na slovo motýl. A tak jim říká: „Má to krásná křídla, je to barevné, létá to z květu na květ, je to m-o-t-ý-l. Kdo to je?“
A vzádu v lavici Tobík: „Ze by voša?“
-
Připravujeme vánoční představení pro rodiče. Je to důležitý úkol, všem na tom záleží, každý chce, aby se představení líbilo. Jedna jeho část se věnuje vánočním pověrám. Pro věštění z tvaru rychle zchlazeného vosku byl vybrán Mareček a to pro jeho krásnou češtinu a bohatou zásobu slov a výtečné nápady, které nás baví. Do dvojice k Markovi jsme vybrali Andělku, povídavou usměvavou dlouhovlásku. Do mísy s ledovou vodou Mareček nalil rozžhavený vosk. Ten okamžitě ztuhnul, utvořil vypouklý tvar. Přihlížející děti ani nedutaly a všichni jsme čekali, co z tohoto tvaru Mareček bude věštit Andělce. Následovaly dlouhé vteřiny, Mareček upíral oči na vosk, pak na Andělku, zpět na vosk... A pak řekl věštbu: "Až budeš velká, tak ti narostou prsa!"
-
Učili jsme se zvukovou shodu na konci věty, tedy rým. Všechno jsme si pěkně řekli, naučili jsme se, co je verš, co je rým a šli jsme si počíst do slabikáře, abychom si nabyté znalosti upevnili.
Přečetli jsme si nápovědu: taška, štika, police, vajíčka, úkoly, lopata. Tato slova jsme měli správně zadat do veršů. A tak jsme četli:
Na učení lavice a na knížky ....... police.
Nepořádný Vašku, ukliď si tu ....... tašku.
To je naše babička, přivezla nám ....... vajíčka.
A přišel na řadu Nikýsek, babička mu utkvěla v paměti a čte další verš:
Po práci je od bláta, dědečkova ....... babička. (lopata)
-
